::kostel P. Marie   ::kostel sv. Martina   ::kostel sv. Václava

Kostel nanebevzetí Panny Marie ve Strážnici

Tuto dominantu města Strážnice je možno navštěvovat a obdivovat již déle, než 250 let. V této naší malé prezentaci bychom rádi nahlédli do minulosti a ve stručnosti naznačili události, jež se odehrály ve Strážnici 17. a 18. století.

Co tedy předcházelo dnešnímu kostelu Panny Marie

Píše se rok 1633 a na žádost hraběte Mágnise přichází do Strážnice piaristé. Hrabě František Mágnis pocházel ze švédského šlechtického rodu. Tento rod je vyznavačem katolické víry, která měla být přenesena i do Strážnice a okolí. K tomuto úkolu Mágnis volí právě piaristy, zajišťujíce je každoročně finančně i naturálně, pro konání nelehkého úkolu. K tomuto se jim dostává též budov a pozemků po bratrské církvi, jejíchž kněží museli opustit město na císařův příkaz někdy v letech 1622-24. A tak se stalo, že 6. února roku 1633 se otvírají brány města prvním dvanácti piaristickým řeholníkům z Mikulova, aby zde započali svou činnost. Strážnice se tímto stává druhým nejstarším mimoitalským působištěm piaristů, hned po Mikulově.

Toliko tedy situace předcházející stavbě nového chrámu, kterému se níže budeme věnovat. Chrám je však nerozlučně spojen se svým předchůdcem – kostelem Panny Marie, který stál na místě dnešního, avšak opačně orientován, tedy oltářem na východ (k náměstí) a vchodem na západ, kde stála bratrská škola. Původní kostel vystavěli již zmiňovaní členové bratrské církve, nejspíše za výrazné podpory tehdejších vlastníků panství – Žerotínů, jak je patrné z historických pramenů.

Samotná stavba nového kostela, později kláštera je datována o 109 let později od příchodů prvních piaristů. Jistě nás napadne otázka proč až po tak dlouhé době. Je nutné si uvědomit složitou situaci v tomto kraji, kde většina obyvatel byla jiného vyznání, a kde vykonaly své časté požáry, morová epidemie, třicetiletá válka a další pohraniční války. Navíc řád piaristů prožívá krizi a místní řeholníci jsou dosti svazováni nelehkou situací v řádu. Jejich práce spočívá především ve shánění podpory a financí pro jejich vlastní živobytí a hlavně také pro výstavbu nového kostela. Známá je i událost z pruských válek (r. 1740), kdy prusové vnikli do Strážnice a požadovali vysoké výkupné mj. i od piaristů, kteří toto nebyli schopni splnit. Tehdejší rektor P. Matouš spolu s mlynářem jsou odvlečeni do Kladska a uvězněni.

Přežívají od smrti hladomorem jen za pomocí jezuitů a milosrdných bratří, sídlících v tomto kraji. Po třech měsících se P. Matouš vrací zpět do Strážnice ve velmi špatném zdravotním stavu a svůj úřad předává P. Štěpánovi.

Přichází 25. srpen roku 1742 a po všech předchozích obtížích je započata stavba nového kostela obezdíváním kostela starého. Architekt a stavitel není znám, ale tento post se přisuzuje italskému baroknímu staviteli Ignáci Cyranimu, který v této době působil a stavba vykazuje mnoho společných prvků s jeho jinými projekty. Toto dílo vyrůstalo za podpory Mágnisů, ale i dalších pánů okolních měst. Pro práci byli uvolňováni robotní sedláci, vyplácení strážnickou obcí. Piaristé taktéž získali povolení vybírat na 12 mil (asi 90 km) dary pro podporu výstavby tohoto na své poměry velkého projektu.

Jak už bylo uvedeno, stavba vyrůstala obezdíváním starého kostela. Tento způsob zajišťoval možnost liturgie, aniž by nějak výrazně byla poznamenána probíhající výstavbou. Na podzim roku 1743 je dokončen nový presbytář. Rok poté je dokončena střecha mistrem Michalem Holešovským a 17. června 1745 je teprve dokončena klenba. Ještě téhož roku vyrůstlo zdivo jedné věže a roku následujícího je věž dokončena a na její báň jest umístěn posvěcený kříž. Pod tímto křížem byla vložena pamětní listina s ostatky svatých. Druhá věž byla dokončena brzy poté. Stavební práce jsou ukončeny v roce 1746 a daly tak vzniknout jednolodnímu kostelu se dvěma čtvercovými věžemi. Do středu průčelí byl umístěn hlavní vchod, pod každou věž vchod vedlejší.Na severní straně nalezneme chodbu vyústěnou sakristií k presbytáři.

Jižní stranu zdobí kaple, jež také přiléhá k presbytáři. Nad kaplí i sakristií byly vytvořeny oratoře, z nichž severní byla spojena chodbou k piaristické koleji. Pod kostelem je vyhloubena krypta pro hroby a pro dvě schrány na kosti. O akustický projev kostela se staraly zvony, které byly přeneseny ze staré věže (r. 1745). Z děla, které piaristé dostali ze zámku, byl přelit zvon. Patrně se jednalo o tři zvony darované hrabětem, čtvrtý nechal zhotovit Václav Ertl.

Od roku 1745 se hlavní pozornost soustřeďuje na výzdobu interiéru.

V lodi je vytvořeno sedm oltářů (jeden hlavní, šest vedlejších). Hlavní oltář Nanebevzetí Panny Marie je umístěn v ose presbytáře, na jižní stěně jsou oltáře sv. Josefa, sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského, severní stěna zahrnuje oltáře sv. Josefa Kalazanského, sv. Václava a Čtrnácti Svatých Pomocníků. Všechny oltáře jsou z cihel a dřeva, potažené umělým mramorem, na kterých se podepsal svou prací štukatér Andreas Bleiberger. Tyto oltáře byly vystavěny a vyzdobeny přičiněním mnoha dárců. Hlavní oltář tvoří srdce celého kostela. Zahrnuje zděnou sarkofágovou menzu (desku) a částečně zlacený tabernákl (svatostánek), který po stranách dekorují dva andělé nesoucí obraz Panny Marie, umístěný nad svatostánkem. Na retabulu je vyobrazena Nejsvětější Trojice brněnským barokním malířem Josefem Tadeášem Rotterem, který se zasloužil i o všechny větší obrazy na bočních oltářích. Taktéž zaujmou sochy sv. Tomáše a sv. Augustina vlevo, sv. Vojtěcha a sv. Karla Boromejského vpravo. Hlavní oltář je pojat jako obsáhlé architektonické dílo. Mimo jiné zde můžeme nalézt mariánskou korunu, či znak rodu Mágnisů, jimž oltář po určitou dobu sloužil jako hrobka.

Náš zrak zaměříme i na postranní oltáře, které jsou řešeny párově – protějškově, ale považují se každý samostatně jako originální umělecké dílo. Skládají se z oltářního stolu, oltářní niky zaplněné malým obrázkem a retabula s velkým olejovým plátnem a cennými plastikami. Větší z obrazů představuje patrona oltáře a menší světce, jemuž byl zasvěcen oltář starého kostela. Obrazy byly v kostele zavěšeny v červnu 1747 a téhož roku jsou do kostela umístěny i plastiky od hradišťského sochaře Ignáce Morávka, který je taktéž autorem kazatelny, umístěné v severní stěně kostela, s přístupem z horní chodby spojující oratoř a piaristické koleje.


Pokud budeme vyhledávat v kostele samostatný duchovní prostor, můžeme jej nalézt v původní kapli sv. Kříže, kde poté kříž byl nahrazen nejprve sochou Terezie Lisieux a později sochou Panny Marie a rokokovou výzdobou oltáře. V kostele spatříme i několik dalších dochovaných předmětů, jako je křtitelnice, čtyři bloky pozdně barokních lavic, či relikviář sv. Josefa Kalazanského, umístěný v sakristii. Původní barokní varhany od olomouckého mistra Adama Königa se nedochovaly, až na dvě částečně zlacené plastiky – klečící Panny Marie a archanděla Gabriela držícího ratolest, které nyní zdobí současnou varhanní skříň. Z původního obsahu kostela musíme ještě připomenout troje vstupní dubové dveře, pobité zvenčí plechovými pláty, které byly instalovány v roce 1784.

Koncem 40. let 18. století se barokní kostel dokončuje a probíhají přípravy k přeměně tohoto díla na duchovní chrám. 6. ledna 1747 je kostel benedikován, o rok později vysvěcen hlavní oltář. K hlavní konsekraci (vysvěcení) kostela došlo 18. října1750 za účasti olomouckého biskupa Karla hrabětě z Scherffenberka. Od tohoto času chrám slouží věřícím k setkávání se s Bohem při obřadech, či tichém rozjímání…

 

>>Nahoru<<